Já živel - Peddy 33

Vždy mě vidíš na dně, ale já vím že je to ve mně. Neopřel by sis o mě ani kolo, ale život není velký módní molo. Jdu si stále za svým snem, právě když ty mě odsuzuješ. Všechno se zlomí v jeden den, tak řekni podle koho posuzuješ. Já budu nahoře a ty dole, teď už mě budeš chtít za přítele? Myslíš že ti podám ruku? Ne, obejmu tě kolem krku.

To je období pohádek a všude bývá pořádek. Místností voní stromeček a pod ním večer dáreček. Kapřík ten ve vaně šplouchá, a koledy ještě poslouchá. Salátu už zbývá jen menší kopeček, přestože je ráno a já se cítím, jak chlapeček. Příbuzenské střetnutí to mě často donutí, abych šel s bruslemi na led když jsem se při obědě přejed. Cukroví, to je vždy k mání, kila navíc jsou však daní. Odpoledne přijde vánočka, kterou nám upekla babička. Po předání dárků přijde tradiční pohádka a ze skořápek ořechů zbyde jen hromádka. Samozřejmě nastává přecpané období a na to pomáhá jen spánek medový. A co si přát do Nového roku? snad aby žlučník nebyl v šoku, aby ohňostroj se mně vyhnul, a abych dobrý skutek stihnul.

Zůstat stát, když má přijít pád. Dokázat odejít, když mám z cesty sejít. Vidět vždy zradu, přestože nejsem z hradu. Dostat odměnu, když navrhnu výměnu. Chci být šťastným, když cíl se zdá být jasným. Jen tak chodit a nevidomé při tom vodit. Jiné nesoudit a výčitkami se přebrodit. Být nenáviděn za to, že mám svůj sen.

Dostatek čerstvého vzduchu nám mnohdy dopomůže k tomu, aby jsme si uvědomili v čem tkví opravdová síla. „Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější.” Lao-c'

Chtěla bych naleznout to snění, kdy všechno krásný zdá se. Zažít to dokonalé souznění, když vyřkneš to samé, zase. Setkat se pohledy a vědět, to co máme na mysli. Běžet časem a přitom sedět, jen své srdce pošli.

Píšu básničky na dvě bombičky. Vypíšu je slovy které pero píše z hlavy. Říkám blbosti, když mám starosti. Přebiju je humorem vloženým do mnoha forem. Poslouchám hlas, když utíká mi čas. Vryje se mi do paměti, když nevím jak odvětit.

Kdo z vás to zná, že když se přihlásí zprávu tam má. Rázem začíná další dlouhá konverzace na téma další párty, tajná operace. Každý den se tu potkáváme ve fiktivním světě, kde se hledáme. Všechny lidi které trochu známe hned si mezi přátele přidáme. Žijeme svými profily, další sklenici jsme dopili, tak ještě alkoholickou fotečku pro ten svět internetových blbečků.

Teď není čas na lítost, musím se zlepšovat. Utápět se ve smutku je blbost, nesmím si tu myšlenku uchovat. Jít dál posunout se výš, dnes je můj poslední den. Důležité je znovu vstát, když když už nemůžu a mizí můj sen. Trénink co to je? To slovo neznám. Vždy jdu do boje, vše co lze odevzdám.

Dar je být na této planetě, ale zeptejme se sami sebe, jestli opravdu žijeme plnohodnotným životem, jestli jsme poznali štěstí, smutek, lásku a přátelství. „Neodpoutávej se nikdy od svých snů! Když zmizí, budeš dál existovat, ale přestaneš žít.” Mark Twain

Nevím co psát, schází mi inspirace, nějak se mi bloknul mozek. Náhle to přišlo, tak to i odešlo, jak vyhrané peníze ze sázek. Obdivuji různé umělce, ale říkám si, není ta má inspirace od nich kopií?! Dokážou být výstižní, ikdyž nepijí.

Je to jako bodání nože, když to vidíš, říkáš cože? Myslíš si, že to přebolí, ale zatím bojuješ s nevolí. Trhá ti to celou duši, radši si zacpáváš uši. Radši si toho člověka nevšímat a svoje city tím tak netýrat.

Jediné co nás dělí od úspěchu je to, že uvěříme tomu, že se nakonec něco pokazí. „Strach lže a ty mu věříš.” Friedrich Nietzsche 

Přijeli modrobílé barvy, co mívají pevné nervy. Máme gólmana v bráně, co nevyhne se ani ráně. Bojujeme srdíčkem, honíme se za míčkem. Štěstí se k nám přikloní, když tyčky zrovna nezvoní.

Říká se, že naděje umírá poslední, ale to není pravda, naděje nezmizí dokud nezemřeme my sami. „Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.” Václav Havel

Nezapomínejme, že to co děláme neděláme jen pro sebe, protože někdy právě to dokáže ukázat ten správný směr. „Jsme tu pro druhé lidi, především pro ty, na jejichž úsměvu a blahu závisí naše vlastní štěstí.” Albert Einstein

Házíme na zeď hrách, když to máme v rukách. Nic sami nedokážem, dokud to neprožijem. Trpělivost růže přináší, když na nás někdo donáší. Zveřejnění práce je zodpovědnost, však dlouho čekat není zbabělost.

Mám takovej pocit, že jsme měkká generace, že si nejdeme za svým, protože se bojíme práce. Jasně že všichni budou zapírat, že makají a že nic nemají, přestože chodí do práce umírat.

Všichni se mi diví, že miluji zimu, však já mám pocit bezpečí. Nemusím krotit alkoholickou slinu a rozmazlený děti nikde neječí. Prej je zima, led,  pořád se musí odhrabávat sníh. Já mám ale jiný nadhled,  vždyť zima dodává krajině jiskru.

Proč dát vědět včas že něco není nebo že někam nejdu. Vždyť je to jedno oni si to změní, vše se řídí podle mě. Stačí když jim to řeknu max 3 hodiny předem. Je to jedno stejně tam kleknu a budou jak otrávení jedem. Třeba beztak nepřijdou a já tam budu zbytečně. Učebnu taky nenajdou, tak proč být férový.

Pustit myšlenky do vesmíru, vychutnat si čerstvý vzduch. Pocítit hrubost listu papíru, vidět se z perspektivy much. Nechat zkrze sebe protéct vodu, projít stěnou jako průvan. Mít k životu milióny důvodů, netahat za sebou balvan. Proplout zasněženou loukou, nemít ponětí o reálném čase. Stát se ve světě stálou bojkou, věřit, že vše kolem je naše. Dojít na konec mola lásky, udržet si čest a osobnost. Pěstovat důvěry klásky, darovat denně podrobnost. Žít naplno a s chutí, nečekat na vysněnou šanci. Mít vůli co tě dřít nutí, kráčet po svých i na konci.

Ať mám třeba sto párů bot, neumím hrát z lásky not. Ač jsem nevídaným inteligentem, mám problém s dnešním tempem. Kéž by se čas vrátil zpět, třeba tam kdy mi bylo pět. Žádné starosti a jen radosti, být zas rodičů milé ratolesti. Zažít znovu upřímné dětské vítězství, poznat se na hřišti, v tom hradě přátelství. Vyměnit bonbónek za hračku, a neřešit rozbitou vypalovačku.

Být zase malý, cítit to kouzlo domova. Žít to mě baví, ale ne život z olova. Sedím a dětství si promítám, zjišťuji, že se někde stala chyba. Nechci to vědět, utíkám, tak se plácám jak leklá ryba. Zjistit tu příčinu, to by mě osvobodilo. Zastavit tu mašinu, aby to ducha nezabilo.

Dej mi jeden důvod proč bych neměl měnit. Neříkej zas původ, to není řešení. Dej mi jeden důkaz, že jsme stále spolu. Nebyl to zákaz jen omezení. Dej mi jeden pohled, pro moji existenci. Chce to jiný náhled, ne zlepšení. Dej mi jednu možnost, já daruji ti srdce. Zkus citům dodat pružnost kéž přijde obrození. Dám ti jeden důvod, proč mi dát ještě šanci. Chci chránit tvůj život, možná vysvobození.

Všichni mají plnou hubu keců, jak máme chránit přírodu. Přitom sami bráníme obrodu, prý že si lesy samy poradí. Všude suché stromy, zřídka kde domy, ale zkáza sem míří, protože kůrovec se blíží.

Když už tě všechno bolí, svádíš boj s nevoli, jediné co tě může posunout, je mozek totálně vypnout. Už jen to, že jsi došel až sem a znova začínat přece nechceš. Držíš mezi zuby od trička lem, vydržet oproti začátku jde lehce.

Nic neoceníš více, jako čistou vodu, když týráš plíce. Dech se ti zrychluje, a srdce se rozbušì, ale mozek hapruje. Prý že to bolí, a jeho příkazem je konec, ale vůle ti to dovolí.

Když už je člověk tak zoufalý, že nemá čím se uklidnit, nedokáže hlavu vylidnit, pak se jeho život zahalí do trezoru z oceli. Nepustí k sobě realitu, aby nebyl znova trýzněn, a zklamán z cizí přízně. Vidí jen důvěru rozlitu a nechce patřit ke světu.

Hledáme pochopení, často místo toho, nacházíme utrpení. Protože si vylijeme srdce, tam kde pomsta teče. Nikdo nechce být osamocen, a proto často bývá člověk radši falešně polichocen, místo kruté pravdy, máme ze lži kšandy. Litování, křivda, vztek, utápět se ve smutku, kdo by to byl řek, že budeme nakolenou klečet a přemáhat sebe a ne křeče.

Každá jizva má svou minulost a každá bolest je zkušeností, právě díky tomu mám nohy pevně na zemi. „Směje se jizvám, kdo nikdy rány nepocítil.” William Shakespeare

Dokud se navzájem nezničíme nepřestaneme bojovat, nemá to smysl přát si mír, musí se proto něco udělat. Nestát na hranici země a přihlížet bojům a v duchu si říkat hlavně že to není u nás. Musíme dojít k zjištění, že není žádné jištění, že není žádný průlom, jen své srdce nalom pro tu chvíli, kdy zjistíš že jsme všichni stejní. Neexistuje idiot, génius či psychopat. Každý z nás je člověk, rovná se jedna rasa a je jedno jestli jíš maso nebo ti chutná řasa.

Na pohled tvrďák jako ořech kokosu. Protože další krok, další bolest nesnesu. Pro okolí kliďas, prostě vyrovnaná osoba. Uvnitř extrémní cholerik, jak rozbitá hříšná nádoba. Pro přátele první poslední, abych nevnímala nespokojenost. Pro cizí neochotný a neomalený blb, už jen aktivovat neviditelnost.

Kdo vlastně určuje co je normální? Kdo může soudit všechny? Jsou to jen kecy morální. Všichni jsou tuctoví jak kachny. Prostě normy normálnosti jsou jen většinový názor. Jen každý druhý má stejný názor, to určuje hranice. Ale co když je to ovlivněno dobou, stylem, okolnostmi a ti co jsou exoti, těm jen přetekla nervů sklenice. Proč být stejný jako každý druhý, když každý je jedinečný. Nikdo není stejný jak zebry pruhy, v klidu dělej co chceš a zjistíš že se raduješ.

Kdy už lidé pochopí že je to za trest, že si za to můžeme sami. Ničíme planetu a je nám to jedno, na konci zbyde tiché mami?! Špatně hospodaříme s přírodou, žijeme jen pro kusy papíru, ale nevidíme že nikam nevedou. Peníze, věc která je nad míru. Protože dýcháme kyslík, ničíme ho. Protože pijeme vodu, znečišťujeme ji. Protože se milujeme, nenávidíme se . Prostě proto, to je to motto!

Jsou činy kterých budu litovat pořád, jsou to ty věci které mi vážně mrzí. Slova omluv jsou jen pouhou frází, protože jsem jen potrhlý neřád. Omluvit se je jedna část, ale odčinit to je věc druhá. Mám pocit, že to byla past, že moje duše před tím zdrhá. I kdybych se omluvila tisíckrát, nic to nezmění. Má duše je plná velkých ztrát, chci žít, ne jmění. Tak už sakra věřte mi, chci žít a mít nohy pevně na zemi. Protože nesoudím, protože nepiju a nekouřím. Jenže se už nesměju, chci jít ven a nesedět v uzavřeným studiu.

Když nebudu mít co jíst a přestože neumím twist. Pro další ranní úsvit udělám vše, ikdyby přes cestu tekla Malše. Až nestihnu svůj vlastní věk tak nenapíšu další slib. Aby můj přítel nevyměk, tak věnuju mu ještě objetí.

Jsi měsíc co svítí, slunce co nepálí, jsi luční kvítí. Jsi konec a já blbec, co nevzal s sebou pití. Mám pocit že kvetu, když tě vidím a nevzplanu pro odvetu. Mám v hlavě na mě, přes narážky na moji tetu. Vidím, vidím, vidím jen tvé nebe a cítím cítím cítím v tobě sebe.

Dlouhé hřiště je revír hráčů, co mívají o půlce fajn sváču. Samozřejmě ve stylu rychlé energie, aby se po čtvrt hodině vrátili do boje. Narážečka, centr a střela před bránou je rázem mela. Jsi snad Ronaldo nebo Messi? Ty to musíš dorazit, tak kde jsi?

Vytrvej a dojdeš úspěchu, protože v dnešní době je úspěch něco dokončit. „Ani jeden mladý člověk není tak nešikovný, aby nedospěl k úspěchu aspoň v jedné věci, když je vytrvalý.” Leonardo Da Vinci

Každý den se dozvíme, to co ještě "nevíme". Že už rostou houby, že je to české hoby. Že romové jsou svatí, že gayové jsou vzatí, že Karel Gott má každý rok narozeniny, a že už to nejsou šedesátiny. Že jezdi opilí za volantem, že v hájovně žijí s bažantem. Že se zdraží benzín a děda nevyjde s penzí. Že na Kajínka se jistě nezvtahovala amnestie, že Heluš z Ordinace v růžové zahrady je bestie, že Pepa hledá práci a že už tu nežijou raci.

Někdy bych chtěla vidět vzduch a slyšet mluvit obraz. Pošlapat hvězdy, nedodržet rozkaz. Chtěla bych... Občas přijít přesně ve chvíli mého útěku a dát si facku na kuráž. Vlastnit stále rousou pokrytou paseku a pobíhat v rostoucí trávě.

Zastavit se, stlačit čas, prožít vše jako moucha. Poradit se, mít platný pas, a moře ať stále šplouchá. Utéct někam daleko, kde není okolní svět. Uvěřit v lidskost, až se budu chvět. Dokončit sen, dozvědět se jak to dopadne. Počkat jen, na hotové věci odkladné.

Proč se hádáme? Protože stavíme pravdu proti pravdě. Jen dva rovní se mohou sobě postavit. Je to jako žít v nějaký haldě, haldě z písku co nejde opravit. Vždy když překonáš pár zrnek, přijde další vlna, krutej zával. I kdyby si měl v ruce hrnek, je to jak skvrna a v ní plaval.

Chtěl bych být vypravěčem svého života Vždy ví co se stane, jako nezvratný osud. Přiběh, který vypráví, je plný bezpráví, štěstí, pomluv které nic dobrého nevěsti, rozhodnutí, lží, lásky a nekonečných starostí. Umění je odejít v čas, kdy nad obzorem nezbývá žádný jas.

Snažíme se najít smysl život, když ho najdeme, konečně žijeme srdcem. Nejhezčím odchodem je umírat šťastný. „Je lepší shořet, než vyhasnout.” Kurt Cobain

Mládí je neurvalé a nestálé, Já přece vždycky nejlíp vím, co je pro mě dobré, neposlechnu ani tebe hokejisto Jaromíre. Svoboda, volnost, bezstarostnost, prostě jak se řiká pořádná jízda, když tě rodiče vypustí z hnízda. Každý se spoléhá na svůj rozum, nejsem přece hloupé dítě, co nechápe lásko chci tě.

Děláš, makáš, pracuješ, kvůli druhým boty si vyzuješ. Možná tě pochválí, však lidé jsou nestálí. Ať děláš cokoli, nemáš z toho nic, dobrý pocit a na zádech další šlic. Pomáháš, dřeš, obětuješ čas, vypadáš pak jako blbec. Nesklidíš za to ani žita klas, ale dáváš jim plný hrnec.

Když už se doma necítíš doma, je něco špatně. Je to jako citové koma, cítíš ale ne úplně. Jsi doma, ale nemáš volnost. Někdo za tě rozhoduje, prý že ty nemáš soudnonst. Jsi v domě, ale už jsi cizí, cítíš že sem nepatříš. To kouzlo bezpečí mizí, nejsi dítě vždyť to víš.

Chodíme po lese, nevnímáme krásu. Krásu, která je zranitelná, nemá ochránce. Poskytuje nám vše k přežití a my řešíme rasu, Řešíme původ, a divíme se té skládance. Vždyť, lidstvo je složené z různých osob, je to jedno, když předchůdce všech byl lidoop. Kam se ten svět řítí, bez jídla budem v řiti. Soudíme se navzájem, hele ten udělal tohle a ten tohle. Byt nebo radši pronájem? Jsme si rovni, tak ber na to ohled.

Jo demokracie je asi u nás stále ještě ”demo” demokracie, platí totiž stále heslo: Drž hubu a krok. „V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit. Později se pak učí sedět a držet hubu.” Marcel Pagnol 

Jak je známo, rodinu a sousedy si nevybíráš. Přesto je lze postupem času ovlivnit. „Přítel vás může mít rád pro vaši inteligenci, milenka pro váš půvab, ale rodina vás miluje bez důvodu... a přece vás může rozhněvat jako žádná jiná lidská skupina.” André Maurois

Říká se, že moudří lidé volí slova s rozvahou, asi na tom něco bude, když ukecaní dostávají hysterické záchvaty třeba jen v obchodě z vysoké ceny zboží. Né vždy platí, že mlčení znamená souhlas, když nedostaneš odpověď hned znamená to, že je to pro druhou stranu důležité a začne o tom přemýšlet. „Blázen mluví, chytrý naslouchá.” Africké přísloví, Etiopie

Každý člověk je jiný jednak vzhledem, ale hlavně postojem k životu. „Velikost člověka se nedá měřit jen centimetry od temene k patě. Je totiž trojrozměrná. Určuje ji hloubka duše, šířka srdce, výška intelektu.” Vlastimil Brodský 

Když očekáváte, že přes veškeré nadšení z toho člověk vycouvá nemáte se ani sílu zlobit. Zas na to doplatím, tím že místo jistoty zvolím bolestnější novou cestu. Pak cítíš, že dotyčný neříká pravdu a zase se vymlouvá, nemam sílu už mluvit. Zas své srdce podplatím, tím že si to opět vyžeru sám a zahodím záchrannou vestu.

Před tím než to vzdám, zkusím to. Všechno do toho dám. Vyjde to? Než začnu soudit, informuji se. Nechci jen prudit, snažím se.

Dojít k vnitřnímu klidu, je nezodpovězenou otázkou po staletí. Nelze dojít toho cíle, jde o to kdo nejdále doletí. Vnitřní klid není stav, je to cesta za něčím, čemu věřím jak slepý had. V tom jediném se předčím.

I kdyby nebylo na chleba a my museli mluvit jinou řečí, stále platí pravidlo, že největším nepřítelem jsme my sami. „Čeho se na nás dopustili druzí, s tím už se nějak vyrovnáme, horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.” La Rochefoucauld François de

Taková normální debata při hodině: Já:  „Radko? Co to je?! (ukazujíc na „kosočtverec” v sešitě na Aj)” Radouš:  „Co? Já se o tvůj sešit nestarám...” Já:  „Radouši!!! CO TO JE?!” Radouš:  „Jo todle. No vidíš co sem z nebe spadlo!” :D Já:  „ Ach jo.” ________________________ Radouš = Radka Já = Peddy

Každý den se ptají, co bylo ve škole. Volají ti na mobil když jedeš na kole. Když něco děláš, musíš to udělat jejich správným způsobem. U kompu potřebují asistenci a musíš vědět, co mají zrovna zalubem. Vždy když děláš něco svého, zrovna potřebují tvou pomoc. Jednoznačně jsi nejlepší dítě, protože jsi přece jejich. Sami to dělají, ale vtloukaji ti do hlavy, že nemáš jíst na noc. Neuvědomují si tvůj věk a že už dokážeš dělat věci bez nich. Tvoji rodiče jsou zkrátka vyjímeční, jelikož mají o tebe neustálý strach. Vždy pomohou, když cítí tvůj krach, tak buďme jim za to trochu vděční.

Když klekne věc za kilo, tak s tím počítaš, stejně to nic extra nebylo. Když ale klekne věc za litr, tak si zanadáváš a napočest zvedneš půlitr.

Nejsilnější je ten, co má skvělý tým, težko na tohle vymyslím dobrý rým. Není nic sladšího než společné vítězství. Každý do toho dá vše, tím zesílí přátelství.

Nastává když dosáhneš cíle a euforie opadne. Máš za sebou cesty míle, ale teď je ti dlouhá chvíle. Nuda je vlastně důležité období, kdy se rozhoduješ co bude dál. Jestli se ukryješ do záhrobí, čas kdy tě úspěch nezdobí.

při hodině matiky: Radouše zase chytá amok, že to nechápe a vyšiluje. Radouš:  „ ... no jasně, že vím jak na to přišla, protože jsem vševěd! To ZSV (základy společenských věd) se stačí aspoň naučit.” Já:  „Ty vole Radouši neser, já ti to pak vysvětlovat nebudu...” Radouš:  „Ale prosím tě...” Já: „Hele drž už hubu, já ji přes tebe neslyším...” po deseti vteřinách: Radouš:  „Můžeš mi vysvětlit, jak přišla na tamto číslo?!” Já:  „Seru na tě...já ti to říkala.” ________________________ Radouš = Radka Já = Peddy

Je to zvláštní pocit, který vždy srdce spálí. Jako dotek žehličky, když jsme byli malí. Špatně se s tím bojuje, když nevíš jak to zastavit. Ignorovat to nelze, musíš endorfiny vyplavit. Čas od času poslouchám, toho kdo ví oč se jedná. Rada je vždy stejná, musíš klíč sebrat ze dna.

Dnes není včera, láska není nevěra. Protiklady mají k sobě blízko. Pondělí není pátek, volno není svátek. Však slunce bývá stejně nízko.

Nevím, asi jsem člověk, co nechce být chválen, ten, co si vystačí jen s málem. Člověk, který je vždy tam, kde je  nejvíce momentálně potřeba, který ti nabídne svůj poslední chleba. Ten, o kterém si myslí divné věci, ale ať řeknou cokoliv, já se vrátím. Vždy když hledají pomoc, jdou za tím.

Ty spíš, a já sním o báječném spánku. Myslíš, že všechno vím, ale visím na tenkém lanku. Všechno není takové, jak se zdá. Potkáš schody žulové, a tvůj život se propadá.

Všichni chtějí vítězit, ale vyhrávat nelze pořád. Každý se dá porazit, ale slabá psychika je neřád. Jít za společným cílem, vzájemně se podporovat. Úspěch zapít třeba vínem, a míchání se vyvarovat. Nejlépe nadávají ti kteří o tom nic neví. Tohle je otázka cti, vše není takové, jak se jeví.

Učit se, učit se, učit se. To je heslo absolvování školy. Ale aby tomu člověk vážně rozuměl, měl by dělat domácí úkoly. Když máš něco vysvětlit, musíš tomu rozumět a né se učit tupé fráze. Umět se o infomace podělit.

Nesněží, neprší a přesto mé srdce buší. Vnímám ten okamžik, když vím, že můžu neuspět. Je třeba absolutní soustředění, udělat chybu je totiž mžik. Ač dlouho dřu, se svým egem se přu. Snažím se finišovat, ale ne vždy se to povede. Nechci být svědkem znemožnění, proto musím zabojovat.

Je jen jeden, přesto tvoříme to co známe. Nikdy ve skutečnosti nevytvoříme něco úplně nového. Jedno souvisí s druhým a když to máme, můžeme posunout hranice toho dosud možného. Dlouhodobá práce přináší ovoce, ale smetanu vždy slízne spontánnost. Úspěch přijde s prací po roce, přesto trpí naše srdce a nadřazenost.

Dnes už se boj, jak se zdá, neodehrává v lavicích, ale na facebooku, kde se všichni chytráci dohadují, o své inteligenci, spíše demenci. Jeden druhého provokují a všichni se ponižují. Navzájem se hodnotí v závislosti na svých intuicích. Vůbec je nezajímá fakt, že dostali možnost vzdělání, že dostali šanci změnit svoji rodinnou minulost. Nic jim není dobré, celé své studium se věnovali flákání. Teď tvrdí, že státní maturita je pitomost.

Nejraději pije vodu, vždy vyčkává u východu. Z kurníku krade vajíčka, hlavně ať to neví babička. Srst má potom jako hřívu, štěká na jakoukoliv výzvu. Všechno musí očuchat, aby pak mohl vesele juchat. Trávník často provzdušňuje, když hromádky zahrabuje.

Ideální nápad, co udělat ze zbylé lepenky o přestávce: Jindřiška: „Postavíme si lanovej most z lepenky?” Já: „Cože?” Jindřiška: „Postavíme si lanovej most z lepenky?” Radouš: „Cože prodávaj chlast? Kde?!” ___________________ Radouš = Radka Já = Peddy Podvědomí nelze umlčet ;)

remoska Kdo vynalezl remosku? Jasně že Čech, komu to cpou, že se teď vyrábí v Rusku. Kdo byl řekl že Čech objevil bleskosvod? Prokop Diviš byl první to, že se tím Amíci pyšní je podvod. Kde prvně lidé viděli kostku cukru? Přece v Dačicích. Dnes se s ní sladí i káva u pokru.

Slyším vodu téci, ikdyž nevím co lidé říkají. Zlepšuji se jako šneci, ti co nelezou ale lítají. Slyším ptáky zpívat, ikdyž nerozumím slovům. Sleduji život, snažím se dívat, jak se vyhnout politickým lovům.

Přestože vím že musím, nechce se mi. Jako rybičce ve vaně, čekající na smrt oddaně. Přestože sebevíc chci, nejde to. Stejně tak se nehnou oblásky v Labi jako mizející rozteklé červánky na nebi.

Ztrácím se mezi stíny, když klesám na dno. Pochází totiž z hlíny a mě začíná být chladno. Proměnit dno na vrchol není nemožné, ale je to dřina. Ovšem neočekávej film z kina Happy endem není TJ Sokol. Zákeřný soucit mě dokáže srazit, ale nesmím se jak živoucí mrtvola plazit. Prohrané vítězství je souhra okolností, rozhoduje o tom kdo se stane osobností.

Moje ročníková práce z informatiky. Doufám, že to třeba někomu zvedne náladu .

o přestávce: Já: „Ty vole Radouši já jsem si asi flusla na mobil a nejde to dolů... :D” Radouš: „No vidíš, ty máš zázračný sliny. Bys mohla stavět baráky.” Já: „To těžko, to je po tom tvarohu, co jsem měla na svačinu.” Radouš: „Aha no, ale stejně by fungovaly ...” _______________ Radouš = Radka Já = Peddy Někdy bych vážně chtěla vědět, co si druzí myslí.

Vidím démony nejsem dcera štěstěny. Nemám odměny nepatřím mezi hrdiny. Nejsem anděl strážný a kapsy mám prázdný. Cítím strach vážný že kapsy mám prázdný .

Ta krásná hra v rychlosti, dokáže jiskru zapálit. Někdy však zpočívá v tvrdosti, když jeden druhého chce napálit. Pruhované nemá nikdo v oblibě, možná proto, že rozdávají tresty. Každý zápas vypadá podobně, góly, bitky které nejsou ze msty. Přesto je každý jiný, stejně tak není gól jako gól. Vítězství je zážitek silný, však jinak to vnímá proti pól.

Mám duši z mramoru, Bezcitnou jak shnilou bramboru. Při snaze pochopit logiku vypadám jako když mám koliku. Jak utíká rychle čas, na hlavě mi trčí vlas.

Každý asi zná chvíle neovladatelného křiku těsně po skončení hodiny. o velké přestávce: Radouš: „Já se fakt asi už z těch učitelů zblázním...ÁÁÁÁÁÁ...” Já: „ÁÁÁ...ÁÁÁÁ...ÁÁÁ” Radouš:  „HOVNO,HOVNO HOVNO,...” Andy: „Já mám hlad!” ________________ Radouš = Radka Já = Peddy

Nezáleží na mně. Záleží na mém zdraví, jestli mě život baví. Nezáleží jen na mně. Záleží na ostatním lidu, jestli budeme žít v klidu. Nezáleží na mě jako jedinci. Záleží na celém národě, jestli politika je v pohodě.

Samozřejmě jako každý správný student, tak i já se spolužačkou dáváme vždy pozor a děláme jen to, co se po nás chce... Radouš při hodině Aj dělajíc maturitní otázky ze Zsv a zárověň poslouchajíc metal: učitelka: „No samí hezcí představitelé... (Tomáš Akvinský,...) Ježiši ještě lepší.”  (vidíce puštěnej kvalitní metal na YouTube a Radoušovo sluchátka) učitelka: „Koukej to vypnout!” Já: „Jo Radouši.” Radouš: „Ano matko!” _______________ Radouš = Radka Já = Peddy

Snažím se zlepšovat, ale něco mě brzdí. Chtěla bych se bavit, ale nemoc mě drží za zdí. Přestože se přejídám ovocem, chutná jako kdyby nemělo vitamíny. Účinek také nepociťuji, připadá mi, jako bych měla tělo z hlíny. Při sportu se cítím lépe, ale umím předvádět lepší výkony. Pohyb mi pomáhá, ale mé ego chce sklízet poklony.

Každý pravý Čech, na zahradě hubí mech. Nakupujem ve slevě, sušenky jíme jen v polevě. Při fotbale křičíme, „Kdo neskáče není Čech!” Hlasivky tím mučíme a pak chytáme druhý dech. Naše národní písně, umíme parodovat krásně. Hlavně když si přihneme ze džbábku a vracíme se ladně domů po ránku. Dodržujeme tradice, které chceme nejvíce. Vánoce kvůli dárkům a cukroví, to že nejsme věřící, se však nikdo nedoví.

Pět ran a  zbraň, Hůlky a lyže, střelba ve stoje v leže. Startovní číslo a v mysli čisto. Sníh mráz a vločky, v tomto sportu lítaj kačky. Vítr, slunce a sněžení, to je to pravé koření.

Dochází mi dech, Cítím se jak vyfouklý měch. Ovšem oddanost mě drží, za každé situace ikdyž sněží. Nemůžu udělat další krok, ale nechci čekat další rok na šanci stát se mistrem. Vždyť neprocházím ani bistrem. Dávám tomu všechno i moji tvář, pak za bolestivou sílu pláči na polštář. Není to lehké ale to je dobře protože to moji vůli odře. Čím víc se odhodlávám tím více srdce dávám. Časem se ukáže, kdo má nejvíce kuráže. Nechci snít svůj sen. Chci se Ho dožít jen. Miluju každou novou výzvu. Zkušenost která mi ponechá jizvu. Píšu svůj osud tehdy, když hledám jahody, které rostou pouze ve výšce na obloze.

Přestože někoho neporazíš, můžeš být vítěz. Stejně tak u zámku nemusí být řetěz. Dostat se na vyšší úroveň, je vítězství. Pak je jedno jestli tě potká neštěstí. Protože se dokážeš vyrovnat sám se sebou. Přestože na tebe ostatní lidé klidně serou, když máš rovnováhu v duši, rozumějí všemu správně tvoje uši.

běžný rozhovor během přestávky o právě konzumující svačině: Já: „Proč jíš oloupaný jabko?” Radouš: „Protože jsem myslela, že je lepší.” Já: „Jsi blbá ? Tím si oloupala všechny vitamíny.” Radouš: „Proto jsem si vzala ještě jabko se šlupkou. Já jsem připravená na vše.” Já:  „Jasně... ( to je logický) :D ” ________________ Radouš = Radka Já = Peddy

rozhovor před vyučováním: (Anet samozřejmě pijící svoji každodenní dávku kávy) Během svého vášnivého monologu najednou Aneta prohlásí: Anet: „Tvl teď jsem si poprskala kafem zemědělství!!” Já: „No aspoň to máš pohnojený ” ____________________ můj mozek ráno fakt perlí...;)

při hodině matiky vysvětluji Radoušovi postup u příkladu: Já: „...no a za to „n” si dosadíš jiný PÍSMENO.” Radouš: „Jasně! Takže třeba TŘI ?” Já: „Tak určitě, když je to písmeno že?!” ___________________ Radouš = Radka Já = Peddy

Sedím se skvělou spolusedící, a tak z našich proudů myšlenek vnikají někdy i docela vtipné situace a hlášky. při hodině angličtiny Radoušův výkřik do tmy: Radouš:  „Vypíchni mi oči, utrhni mi ucho.” Já:  „Hm a už bude ticho.” _______________ Radouš = Radka Já = Peddy

Každý jsme dostali jenom jednu šanci tak jdi a bojuj za to co opravdu chceš. Není žádné příště, je to jen teď a tady, protože žádná chvíle není obyčejná. Kryštof - Střepy

Jsou věci které nepřekousnu, ikdyž musím. Jsou věci o které zakopnu, ikdyž je vidím. Jsou věci které přijímám, ikdyž je nepochopím. Jsou věci o které se zajímám, ikdyž je nelovím.

Proč vždy nechávám věci na poslední chvíli? Doháním vše co se dá. Proč je osmička znamení síly? Vždyť je prostě jen sudá. Proč to nejde když chci? Moje vůle je silná. Proč nejsme všichni raci? To je snaha marná.

Jede jede drncá, sedí v něm i Venca. Projíždí údolím, ale už netopí uhlím. Jezdí dnes už ekologicky, má zas zpoždění jako vždycky. Koleje lemují krajinu, jako vítr sněžnou peřinu.

Do lednice chodíme jen ze zvyku, často se ulejváme z tělocviku. Facebook čekujem každou hodinu, lepší než poslouchat němčinu. Vždy jsme nejchytřejší, historky děláme barvitější. Žebráme žvejkačky od kamarádů, ikdyž jich máme s sebou hromadu. Mluvíme sprostě jako dlaždiči, samozřejmě ne před rodiči. S kamarády si nadáváme, čím se skvěle bavíme.

Lidská hloupost je nekonečná, nenejadeš její hranice. I ta nejslušnější malá slečna, se směje už jen z tradice. Záchvaty smíchu jsou nebezpečné, protože někdy mohou trvat věčně. Vidět, jak se někdo smíchem klátí, a vědět, že už s ním puberta nemlátí.

Vím že jsem exot, před barákem peugeot, Neznám složenky, prachy tahám z manželky. Nechápu smysl výročí, sudy piva nosím v náručí. Největší událostí je fotbalový zápas, koupený nůž si dávám vždy za pas. Řešení politiky, nechávám pro hipíky. U voleb podporuju Topku, aby Zeman dostal stopku.

S kolem jezdím po dvoře, na louce i v oboře. Přehazuju raz a dva, občas mě stihne závada. Vše hned hravě vyřeším a stanu se chytřejším. Moje kola se stále točí, až mě z toho slzí oči.

Podle mě bezchybný člověk musí být znuděný a nemá žádnou motivaci. Když všechno umí nemá vůli se dál zlepšovat, proto často nepochopí smyl života. Takže člověk s nedostatky je vlastně dokonalý, a proto se lidé milují. „Podle mých zkušeností mají lidé bez nedostatků také málo předností.” Abraham Lincoln

Já...,já...,já... Já jsem jiný, jsem silný, jsem věrný. Jsem..., jsem skromný, Jsem..., nejsem neomylný.

Jsem tělo bez duše jako šíp bez kuše. Jsem bezhlavý rytíř, gejša co nemá vějíř. Jsem vlk co má hlad, vševěd co nemá rad. Jsem vyžvejkaná žvejkačka, praktická jako česká stíhačka. Jsem zářivý stín jak korodující cín.

Po silnici jezdí, jezdí, někdy se i potká se zdí. Však zásadní je bezpečnost, ač helma není povinnost. Helma, rukavice a reflexní pásky, důležité je aby mu nevlály vlásky. Rychlost v krizi rozhoduje, jestli cyklista pád přežije.

Až přijde zimní čas, a mě zešediví vlas, pak vrátí se to kouzlo Vánoc, co má na svědomí zimní noc. Ta atmosféra zimy, co spojuje rodiny, nikde nevzniká ani nezmizí. Jen lidé už si nejsou cizí. S šedivými vlasy a s propadlými pasy, přijde snad vytoužená soudnost, časem mě zachvátí i moudrost. Sněhulák hlídá dveře, děti sledují zda je otevře. Ježíšek, ten je očekáván a je do jeslí pokládán. Pak náhle zazvoní zvoneček, všichni dostanou už dáreček. Stromeček ten večer svítí celou noc, a snědeného cukroví není nikdy moc. Tohle vše jsou pro mne Vánoce, kde nesmí chybět sladké ovoce. Vždy mi plyne čas nějak zpomaleně, jako když se směje novorozeně. Sníh je momentálně vzácnost, a mráz je považován za cnost. Počasí je proměnlivé a teď se mění, sníh není, tak zůstává jen zimní snění.

Vím že moje rodina není ideální, ale že je na tom špatně se vztahy, mi nesdělili ani výstupy teatrální. Připadám si jako oběť mezi vrahy. Lidé se mi smějí za mé pomalé myšlenky. Je mi jedno co si o mě myslí, protože jejich blbé poznámky, jsou potřebné jako hračky z jeslí.

Nikdy není pozdě, ale ani brzo. Prožij každou minutu, ikdyby mrzlo. Nikdy nevíš, kdy kdo skončí, ani svoji smrt nemůžeš předvídat. Proto neztrácej čas a nenech svoje ústa jen povídat. Konej a buď  šťastný, protože jedině tak si tě bude pamatovat okolí. Užít si svůj život je slastný, slastný pocit co tě provází všude a nikdy nebolí.

Život nelze pochopit, jako žhavé železo uchopit. Všechny okamžiky jsou jedinečné, stejně tak, jako moře je nekonečné. Otázka nemá správnou či špatnou odpověď. Jsou to jen slova, nikdo nemá právo tě hodnotit. Pravé slovo je tvá duševní zpověď, která tvoří tvé svědomí. Každý soudí tebe podle sebe. Ale nezáleží jak se jevíš, důležité je jak ty se cítíš.

Moje oblíbená část filmu Pokojný bojovník, nikdy není konec když ty sám nechceš skončit, záleží jen na tobě co chceš dělat....;) Bojovník se nevzdává něčeho co miluje, nachází lásku v tom co právě dělá. Bojovník není o dokonalosti nebo vítězství nebo nedotknutelnosti, je o naprosté zranitelnosti. Bojovník koná jen hlupák reaguje. Není žádný začátek ani konec, jen jednání. Kde jsi? Tady. Kdy to je? Teď. Kdo jsi? Tahle chvíle. (z filmu Pokojný bojovník)

Když přijde první sníh a chladný vítr, čekám že bude opět zaspamovanej twitter. Ta ladovská zima mě u srdce hřeje jako když vítr nevědomky zrnka seje. Jediná vločka je originál, i kdyby dopadla na kanál. Lituji dnešní oteplené doby, aj, nevytáhnu brusle ani boby. Odklízení závějí, zkřehlé ruce, to vše je součástí  zimní definice. Jak někdo nemůže mít rád ten bílý svět, vždyť krajina se jeví čistá jak ledový květ. Bohužel dnešní počasí má svoje následky, šíří se nemoci, auta jezdí jako blázni, ale tma se nezměnila ani školní výsledky. Lidé stále jezdí do termálních lázní. Z Vánoc se dávno vytratilo kouzlo, bez sněhu se nespaluje cukroví. S bílou pokrývkou to často klouzlo, avšak lidé nebyli tak moc suroví.