Já živel - Peddy 33

Káva oslazena na prázdném stole a u ní cizí žena.  Hledí ti do očí a tvrdí, že ti nesvědčí všechny tvoje zvyky.  Hořkost na jazyku oheň v kostech a vzduch řeže přímá otázka.  Slyšíš mě nebo sleduješ tragický pořad?  Ještě pořád??  Hozen do hlubin jako součást útesů polykáš část přednesu. Proč není síla v místech, ale ve stech mostech?  Je to nekonečná prázdnota života nebo spíš srdeční porota a za ní skrytá dobrota. Hledáš to, co dávno máš, jen sis zvykl trpět za pět prstů pro nevěstu.  Být věčný začátečník ve všem, co mít můžeš, ale nechceš. Protože mi nevěříš, leštím pevnou mříž bez zámku, tam venku. Na papíru zbytek hvězdného prachu bez zápachu strachu.  Zapal ho, ať vzplanou všechna tvoje přání, která ti žít brání.

Pst!  Vyslyš další zprávu dne,    že dámy záhadné  mají nekonečné štěstí  a vše zas pro ně dobře dopadne.  No je to náramné,  ještě aby ne,  vždyť jejich renomé  je nikdy nemine.  Chceš pravdu?  Věříš další fámě,  víš,  nejde to tak jednoduše, často něčí rámě tasí zbraně v tichosti. Pravíš: „Blbosti dospělosti?”  To si piš, že platí větná klišé. Tak už vymeť písek nejen z misek, ale ze všech koutů a svých ran.  Protože jinak tvůj život bude obrán o  krásných pár rán.

Jeden dva tři pokusy a srdce je zas na kusy. Ztrácím i části mé důvěry ač ignoruju všechny pověry. Jeden dvě tři ztráty a zas srazím paty. A tak s hlavou skloněnou kráčím další směnou jen s malou změnou. Moje duše je zas o pár cihel hlouběji ponořena do temna ... proměna.

Virtuální světy jsou, jako mrtvé květy. Dokonalé na poprvé, ale ve skutečnosti bez krve. Kontrolované člověčím bohem,  a tak neříkají nikdy sbohem.  Nenech se pohltit tekutým pískem marnotrapných informací.

Prej není čas snít, říkají: "Přestaň už v pokoji hnít!" Řeším-li sebe utápím se v lítosti, a když ostatní,  nacházím se ve zlosti. Život musí být něco víc než stálé řešení nepříjemných situací. Proč se neumím rozhodnout a noční můry se mi neustále v rací?  Jak se pohnout z místa když si ničím nejsem jistá. Když řeknu, jak se cítím, zlehčují to, a když to prostě neříkám, tak předpokládají, že je všechno v pořádku, ikdyž vlastně není. Takže mě neznají a neví vůbec, kdo jsem. Kdo jsem?

Svět se zblánil, nemyslíš? Já nevím co říct, když pro lásku ztrácíme naděje a mnoho slz. Proč jsme uzavření jak nedobytné škeble? Já nevím, možná proto vždy šlápnu vedle. Nebo snad kvůli přetvářce skrz na skrz? Svět se změnil, nemyslíš? Já nevím, co říct, spíš jsme šťastní jinak za jiných okolností. Jak obejmout svět a nehledět na odplatu?  Já nevím, možná nemít výplatu jen nějaký příjem k životu.

Je to dar, je to prokletí. Prý je to výhoda, ale někdy spíš patřím do smetí. Je to strach a dojetí vlastním příběhem, co nikdy nebyl mým návrhem. Skvělé okamžiky, které překazí třeba jen jediná narážka, překážka, porážka. Nejsi jako my, víš problém je, že jsi to ty. Proč ty můžeš být sám sebou a já ne? Kdo jsi, že mi můžeš říkat, kým mám být! Dej si třeba jeden den v mé kůži, ať víš, jaké to je nežít! Je to peklo, je to nebezké splynutí, když tě nikdo nenutí, být někým jiným. Je to bolest a objetí zlostí naděje, která mi říká: Ššš, vždyť se nic neděje. Prohrané sny, lži a svoboda, co byla poškozena, uzamčena a uškrcena. Nejsem jako vy, ale to je váš problém... já jdu kamarádit s dobrem. Mám dost bojů ve svém nitru a nechci dávat sbohem jitru, kvůli tvé nevyrovnanosti se zlostí ve tých kostích.

Nádech, Výdech, Zásek Boj Nalezení naděje Nádech vdechující život Kyslík kolující v žilách

Nečekaná blízkost, navzdory kilometrům, nebo spíš slabost? Provolané tisíce a nekonečné měsíce, výpis hovorů nebo spíš nekonečného rozhovoru. Unavené oči, ale srdce v hlasu  a mobil namísto kompasu společně v boji proti času. Neodcházíme, jen se nevidíme, tak nemůžeme odejít, když jsme nepřišli, ale stejně jsme se našli. Podívej, až kam jsme zašli. Jak to bylo dříve, když teď už jen sníme každý jiný virtuální sen o dokonalosti osoby na druhé straně, a přitom to začalo tak nevině v jedné vteřině. Víme o sobě víc než naše reálné okolí,  jenže přes písmenka to tak nebolí. Je to správně? Počkej teď vážně, zdá se mi to právě nebo zapomínáme něžně na realitu v duši skrytu? Mělo se to stát a nejde to dál hrát,  když drát nahradila wifina, klid, není to kravina, jen nás pohltila sociální bublina. Snad se někdy setkáme osobně  a podobně se střetneme,  až si tváří v tvář vše řekneme.

termín: 28.4. - 29.4. 2018 cesta: Sušice - Kašperské Hory              (a zpět) cca 46 km účast: Emil, Linda, Klárka, Já Jelikož letos přišlo očividně rovnou léto, tak jsem se rozhodli vyrazit na další dvoudenní kratičký, ale za to intenzivní vandr. Počasí bylo až moc dokonalé a to 24-25°C přes den a přes noc krásných 11-12°C. V sobotu ráno jsem nastoupila v Nepomuku s Lindou v 7:51 do vlaku směr Horažďovice předměstí, kde na nás čekala Klárka s trochu vystrašeným Emilem.Ve stanici Horažďovice předměstí jsme vystoupili a čekali hodinu na další vlak, který jel do Sušice. Přes různé manévry při vystupování a nastupování našich hafíků, jsme se celkem v pohodě dostali do našeho výchozího bodu. Na Sušickém nádraží jsme byli v 9:35, a tak jsme při krásném slunném dopoledne nahodili krosny na záda a vyrazili vstříc lesům a kopcům. Z centra jsme se dostali celkem rychle a při přechodu na louku a do lesa jsem vypustili naše nevyběhané mazlíčky. Jelikož jsme cestou kecali a kecal

Víš, co já netuším. Lžu si do očí v tvém náručí. Proč vždy všechno poruším, ačkoliv to nemusím. Čteš mi myšlenky ikdyž jsou úplně malinký jsou zrádný jako pralinky, sladký a jedovatý milenky. Žár chladu mě svazuje v zapomenuté budoucnosti.

Slyšíš ticho přicházejícího šera, šepot kapek potoka tříštící se o kameny. Zapadající Slunce ztrácí z dohledu obzor světa. Pomalu a bez provinění přichází uklidnění. Prsty tančí po strunách kytary a zapomínáš na všechny nezdary. Nezajímá tě to, co bylo včera, a už nehledáš historické prameny.

Začne-li něco příjemného, věř, že přijde i druhý extrém. Stejně tak že po chemické reakci obvykle přijde ekzém, co tě sundá až na zem. Nepřijde-li, pak jsi v prdeli. Protože jsi ztratil naději ve výprodeji. Zkus proto raději věřit Orloji a jít s časem ve zbroji.

Jde den za dnem a zas jen přejdem přes dalších pár klacků  a vypustíme pár zoufalých nářků. Někdy stačí jen úsměv kolemjdoucího nebo jen soucit strojvedoucího leč mě zdraví slovy: tak běžím, běžím, já vám věřím. Průvodčí před vymáháním lístků vyslovuje pojistku krásného odpoledne, ikdyž do budoucna nedohlédne. Dobro přitahuje to, co by mohlo dokázat a přitom nikoho nesvázat do řetězů bezpráví a bez slávy. Prosba o uvolnění sedačky bez nalepené žvejkačky.  Tramvaj je naplněna k prasknutí a mě láska donutí uvolnit mé místo pro slečnu s potomkem neb vystupuji již za dalším stromkem.

Hořící mysl a oči poletující po celém okolí. Kapka jedna, druhá a další jejich kamarádky a mé oči se topí mezi řádky na okně ve vlaku. Nepravidelná dokonalost vyměněna za neoprávněnou zlost v prázdných myšlenkách. Karty jsou zamíchány, žádné rozdělení na zážitky před a po neděli, co jsme nechtěli.